13. - 14. Den Playa Junquillal - Liberia - Atlanta - Paříž - Praha

Ze zdi zmizel pavouk. Někam se schoval. Asi se vylekal pohledem na aplikaci Yr (název zobecněl na "Norové"). Dnes nás čeká návrat do Prahy. Na vlastní nebezpečí. A bilancování.

Kontrolujeme už světové dění, abychom po návratu aspoň trošku zapadli. ČR prohrává se sportovci z Ruské federace. DJ Lucca je na Seychelách, po dvou dětech postava jak lusk. Decastelo vypadá jako pudl a nevzala si podprsenku. Zachraňování papoušků a želv nám přijde smysluplnější. Konec zpráv.

V Manuel Antoniu jsme poprvé vstoupili do vod Pacifiku, dnes to v Janquillal bude na nějakou dobu naposled. Pláž je prázdná. Potkáváme jenom rybáře a mladou surfařku, oba hned odfotit a přiložit do katalogu o Kostarice. Abychom potkali želvy, je přece jen trochu pozdě, každopádně objevujeme dvě hnízda. Prozradila je široká brázda v písku. Hnízda jsou dokonce označena, asi tu už byli dobrovolníci ze záchranné stanice. Fotíme se stativem, bez stativu, priorita clony, priorita závěrky. Ideální stav dosažen - karta v Canonu obsahuje téměř 2 tis. fotek (kdo to bude třídit??), GitUp2 ráno hlásí "Plná karta". 

S těžkým srdcem opouštíme pláž. Vracíme se na ubytování, balíme věci, sprcha, snídaně. Ovocný talíř, Gallo Pinto, palačinka s javorovým sirupem, káva, džus. Odjíždíme, směr autopůjčovna GreenMotion u letiště v Liberii. Posledních 77 km naší výpravy. Celkem jich bylo 1'202. Auto bez problémů vracíme do půjčovny. Žádný nový škrábanec nepřibyl, lakmusové papírky na vodu nás neprozradily :-) Kluci nás vezou na letiště, check-in, kontrola. Neplatíme očekávaný poplatek 29$ při odjezdu, prý je zahrnut v letence. 

Letiště Liberia je malé, pár obchodů se suvenýry. Motáme se kolem ochutnávky různých káv a čokoládových kuliček. Snad nás nemonitorují :-) Ceny jsou, podobně jako na pražském letišti, hodně vysoké. Salsa, kterou jsme si dost oblíbili, stojí v běžném supermarketu 500 crc, tady 2'490 crc. Stejně mizí. Gabča byla vybrána (že by ji našli v batohu ty mušle?) na kompletní kontrolu. Předtím ale utíkala ještě na toaletu, takže všechnu batožinu bral do letadla Lukáš. Sedíme odděleně :-(

Atlanta má na zpáteční cestě promakanější kontroly - samoodbavovací. Otisky prstů i focení proběhne přes automat, vytištěné potvrzení s fotkou se odevzdá, vše je o hodně rychlejší. Máme hlad, americkou čínu připravují 2 černoši. Chutná jako od rodáka z Pekingu. 

Let Atlanta - Paříž spíme. Celý let! Paráda! :-)

V Paříži milion kontrol. Za 5 minut máme vzlétnout. Boarding ještě nezačal. Wifi ale funguje dobře :-) Ledecká má dvě zlata. Hokejisté prohrávají s Kanadou 1:3. Boardingujeme! Směr Praha.

V Praze přistáváme přesně podle plánu 16:45. Z batohů (příručných) vytahujeme teplé oblečení. Zas tak moc teplé není, snad zahřeje i deka z Delty. První batožina vylézá na pás, nějak těch kufrů moc není. Pořád hodně lidí čeká na ten svůj. My čekáme taky. Zprávy se různí, prý ještě něco vyleze. V NP Carara nevylezla z hnízda Ara, tady nevylezou žádné další batohy. Příští letadlo z Paříže přistane na V. Havla zítra. 

Pura Vida!

G&L

P.S.: V neděli nám volají z letiště, že batožina dorazila, přivezou ji v 16.00 - zpoždění 24 hod. Pura Vida!

12. Den Playa Carrillo, Samara, Nosara, směr Playa Junquillal

Kostarika Pura Vida 2018!

Ještě včera jsme si řekli, že se ráno projdeme po pláži. Jelikož se nám tady daří usínat celkem brzo (do 22.00 jsme asi ani jednou nevydrželi), nedělalo nám to překvapivě žádné problémy a v 6.00 už jsme čmárali do písku. Opět se osvědčil náš nový stativ, do fotoknihy máme další přírůstky. Vlny byly dnes o něco větší, takže zase jsme perfektně načasovali včerejší koupání.

Vrátili jsme se do La Posada na snídani, dnes nám kromě vajíčka nabídli i sladkou variantu - ano, lívance. Doobjednáváme si topinky. Při check-outu si ještě s majitele oveřujeme nejlepší cestu do severní části Nicoya. Prý s naším 4x4 klidně můžeme po pobřeží. Je rozhodnuto, aspoň prozkoumáme další pláže.

Cesta je hodně prašná. Litujeme motorky a kola, které předjíždíme. Až teď nám nějak dochází proč před každou školou a luxusnějším obydlím jsou opravdové vyasfaltované silnice. Varianta kolem pobřeží přináší další úskalí - brodění řek. Štěstí stojí zase při nás (kolikrát už jsme to úsloví použili a dnes ho ještě použijeme :-), na druhé straně je cyklista.Přechází přes řeku, voda po kolena, pro jistotu se ještě zeptáme: "Is it Ok?" "Yes, it is dry season now, no problem. Don't go too slow nor too fast." Zapínáme 4x4 a už jsme v řece. "Faster!" křičí na nás cyklista... Jsme na druhém břehu, ukazujeme si jedničky. Pura Vida.

Zastavujeme v rybářské vesničce Garza. Pláž je krásná, podobná v Puerto Garrillo. Až je zarážející, že nikde není vidět hotelovou zástavbu. Dlouhé široké pláže zejí skoro prázdnotou. Playa Guiones působí ještě mohutnějším dojmem. Skupinka děvčat slunících se uprostřed pláže vypadá trochu komicky. Opodál je už vidět skupinu surfařů - děti se očividně učí základy surfování. Místní kromě surfingu milují fotbal. V každé vesničce je fotbalové hřiště a soda (restaurace) s TV, kde bez přestávky běží fotbal (nebo jsme měli jen my takové štěstí? :-) V Nosaře si dáváme výbornou kávu (jinou jsme za celou expedici ani nepili). K tomu banánový a mrkvový dort. 

Před námi je Playa Ostional, kde bychom mohli vidět želvy. Ptáme se místních. "It's too late now. It's too hot for them. You have to come in the morning between 5.00 - 6.00." Tak nic, projdeme se aspoň po pláži. V dálce vidíme hlouček ptáků. Vydáme se k němu, tušíme co se tam děje. Na písku leží obrovská želva. Asi jí vlny otočily na krunýř a nemohla se z pláže pak dostat zpátky do vody. Moc smutný pohled. Na cestě k autu si Lukáš udělal dalšího kamaráda. Gilbert je místní ochránce želv. Když se ptáme jestli je i teď možné vidět želvy při kladení vajíček, říká, že měsíc je v ideální fázi, takže buď ještě dnes v 17:00 nebo ráno v 5.00. Měníme si čísla, Gilbert nám ukazuje fotky i svůj profil na Facebooku. Vše domluveno, jsme odhodláni vrátit se sem ráno.

"Mamka psala, že v Praze mrzne." "Hmmm." "Přes víkend půjdeme s Kikčou na brusle. V Dubči na rybník. Vezmeme hokejky." "To si teď neumím představit." 

Navigace nás zavede zkratkou k další řece. "To jsem si myslel, že tady nebude most." "To je mělký...", trochu nejistě najíždíme, "aha, tak zas tak mělký to není." Ale ušetřili jsme asi minutu objížďky. "To se vzala kde ta silnice?", díru-kámen-díru střídá krásná silnice.

Po Playa San Miguel a Playa Carrillo, je Playa Junquillal další ze seznamu Lonely Planet jako tzv. "neobjevená" pláž poloostrova Nicoya. Nejdřív se ale ubytujeme a pak budeme objevovat neobjevené. Mundo Milo Eco Lodge je menší resort s 6 apartmány, hezkou velkou restaurací a bazénem s odpočinkovou zónou. Hodnotíme ho jako jedno z nejlepších. Zkoušíme hned bazén i houpací síť. Místní kočky se jmenují Pizza a Pasta.  

Playa Junquillal nám přinese jedno z dalších překvapení a zážitek, na který se nezapomíná. Parkujeme auto co nejblíže oceánu. Vedle parkoviště je menší oplocený přístřešek, pod kterým jsou v pravidelných řadách sítě ve tvaru válce. Přistupujeme blíže, kolem jsou nápisy ve španělštině a obrázky želv. Ptáme se, jestli ty sítě jsou na ochranu želvích vajíček. "Yes. Actually, we will be releasing one of those today at sunset." Dobrovolníci z Verdiazul monitorují každé ráno pláž, jestli neobjeví vajíčka želv (na místní pláž kladou vajíčka 4 různé druhy - karety a kožatka velká, největší želva na světě). Pak je vykopávají a uloží do ochranných sítí, aby je ubránili před predátory nebo pytláctvím. Dnes máme to štěstí, že v jednom z těchto válců se právě vylíhly malé želvy, které budou dnes vypouštět do oceánu. Ze 109 uložených vajíček se vylíhlo 86 želv (průměrná úspěšnost je kolem 70%). Západ slunce se blíží, bude to neuvěřitelná událost. Záchranáři kromě 86 karet vypustí i jednu kožatku velkou, kterou nejdřív odváží a změří. Na pláži pak jednu po druhé opatrně vyndávají z přenosných nádob a želvy instinktivně vyrážejí k nejsvětlejšímu horizontu, čímž je směr do oceánu. Slovy to popsat prostě nejde! 

Gilbertovi ještě večer posíláme krátkou zprávu přes WatsApp, ať nás ráno nečeká. Gabča se chladí v bazénu. Při večeři nás vyrušilo nějaké zvíře - byl to skunk? Na zdi je ale určitě pavouk. Guacamole z kostarického avokáda je zatím nejlepší, co jsme kdy jedli. 

Pura Vida!

G&L

11. Den Playa Carrillo, Playa Samara

Dobré ráno, Playa Carrillo!

"Žijeme len raz, práve tu a práve teraz, slnko svieti rovnako na všetkých z nás, tak sa nemrač, ale zabudni na stres, zabudni, čo tu bolo včera, dneska je tu ďalší deň, voda, slnko, párty, relax." Pura Vida!

Relax den. Žádný stres. Voda, slnko... 33°C. Pohoda. Tak to má být. Kostarika plnými doušky.

Stanou se z nás asi ornitologové. Ráno u snídaně pozorujeme ptáky na zahradě - kolibříka, přelet papoušků zelených (je to jen náš pracovní název, Gabča ale trvá na tom, že je to Amazoňan) a dalších ptáků. Ti nejmenší vydávají nejpodivnější zvuky. V dáli je znova slyšet nejhlučnějšího savce na světě - vřešťana. Snídaně je kostarická tak napůl. Vajíčko zůstalo, gallo pinto zmizelo. Něco škrábe o střechu, nejdřív vykoukne zezdola Lukáš, pak seshora leguán. 

Pacifické pobřeží je známé především vynikajícími podmínkami pro surfování. Velké vlny, dostatečně silný vítr a slunečné počasí. Playu Carrillo si ale vybíráme právě proto, že na poloostrově Nicoya je jedna z mála, které se surfaři vyhýbají. Vlny stejně byly. Přesto vytahujeme šnorchlovací výbavu a vrháme se do vln s naší kamerkou GitUp2. 

Se záběry jsme spokojeni, s podmořským světem nikoliv. Vlny jsou nějak větší. Gabča se soustředí na dobrý záběr. Na kameře. Vlna se taky chystá na dobrý záběr. Vlna v záběru válcuje Gabču. "Nemám brýle." "Vidím." Potápěčské brýle jsou pryč. "Támhle jsou!"

V poledne utíkáme před sluncem do La Posady. Užijeme si aspoň trochu výhledu z terasy pokoje. "Tam je leguán! A tam je druhý! Asi se budou prát, divně kýve hlavou." Leguáni jsou tři. Na zahradě. Čtvrtý od rána na střeše. Kluci se už asi prali, tomu ze střechy chybí kus ocasu. Gabča je honí po zahradě s Canonem v ruce. "Ten velký by na mne normálně zaútočil. Otevřel tlamu...".

Nejbližší benzínová stanice je  vzdálená 11 km. Mohlo to být i horší. Odkrojujeme kilometr po kilometru s napětím a vědomím, že to může být ten poslední. Štěstí se kloní i teď na naši stranu. "Full". Jasný pokyn pro pracovníka pumpy. Full je nakonec 46,06 litrů. Konečně můžeme v autě zase zapnout i klimatizaci. 

Cestou zpátky do Playa Carrillo se zastavujeme u její větší sestry Playa Samara. Na doporučení Lonely Planet ochutnáváme cinnamon sticky bun v místní pekárně Roots Bakery. Na pláži je víc rušno. Projdeme se aspoň kousek. "Lucas!" Lukáš se otáčí a pán ukazuje na psa u plotu. "My name is Lukas." Lukáš s Lucasem si dělají fotku. Hned jsou kamarádi. Procházíme kolem místních obchůdků a hospůdek. "To ceviche bych chtěl ochutnat." "A co to je?" "To nevím, ale mají to všude." 

Večeříme zpátky v Carrillu. Rýži s mořskými plody a casado s kuřecím masem. Stihneme ještě západ slunce a večerní procházku po pláži.

 Pura Vida!

G&L

10. Den Playa San Miguel, Ara Project, směr Playa Carrillo

Dnes nás ráno budí gekon. Našel si svoje místo u klimatizace a projevuje se charakteristickými zvuky. Lukáš vstává a jde si lehnout ven k bazénu. V ruce Lonely Planet, aby ještě prozkoumal možnosti vyžití v okolí San Miguel. Gabče očividně gekon nevadil.

K snídani již tradičně objednáváme jedno sladké jídlo (french toast - musíme vyzkoušet doma) a gallo pinto. Poas zůstává nepřekonaný. Majitelka Cristal Azul něco vysvětluje americkému páru. Gabča nabývá dojmu, že něco mluví na ní: "Sorry, I speak English, little... Lukáši!" A tak jsme se dostali úplně náhodně k dnešnímu programu. "Oh, you will love it. I am gonna book it also for you, guys." Ani jsme neřekli "Yes" a už jsme měli rezervovaná místa na přednášku Ara Project, která začíná 16.00. Akční paní majitelka. Máme čas.

Dnes bude deník asi chudší. Lenošíme u bazénu. Prostě relax. Stejný program má starší pár z USA. Také mají stejného průvodce Lonely Planet. K tomu Nikaraguu, asi budou někam pokračovat. Dobrý tip do budoucna. Užíváme pohody, Gabča skáče šipky do vody. Lukáš fotí. Bazén, oceán, Gabču. Gabča fotí Lukáše. Opravdu není moc o čem psát :-) Teplota bude určitě nad 30°C. Chladíme se v bazénu.

- Nebylo by to krásný tady?
- Bylo.
- Není tady jedno jestli vyhrál Zeman nebo Drahoš?
- Je. Co budeme s tím dělat?
- Nějaký domeček tady na pobřeží?
- Tady 3 měsíce v kuse leje.
- Tak někde tam kolem Jáco. Jako měla Lili. To se mi líbilo.
- Mně taky.

Platíme jenom večeři, všechny drinky (no moc jich nebylo) jsou na majitele. Prý jako kompenzace za tu elektřinu. Reklamní sdělení: sprej Predator má dvojí účinek - ničí mravence, šetří peníze.

Cesta k dnešnímu neplánovanému programu (nad rámec našeho Excelu :-) vede podél pobřeží směrem k naši další zastávce Playa Carrillo. Bohužel, cesta není dobře značena a tak odbočku na Ara Project míjíme. Co je ale horší, kontrolka stavu benzínu v nádrži začala svítit. Asi je ho málo. Kolik? Nevíme. "S Notem dojedu ještě 50 km." "Tady těžko." Vypínáme v autě klimatizaci. Projíždíme kolem značky Ara Project, která ale ukazuje na odbočku v protisměru. Otáčíme auto. "Asi tam nedojedeme." "Musíme." Po dalších 10ti minutách jízdy zastavujeme. Jsme na místě.

Ara Project je program neziskové organizace, která se snaží o záchranu populace Ar na území Kostariky. Počet těchto papoušků se za posledních 50 let rapidně snížil, zejména v důsledku kácení lesů a proměny krajiny na zemědělskou. Vláda tento negativní jev zaznamenala (ohrožená byla samozřejmě i jiná zvířata) a začala vyhlašovat Národní parky nebo jiná chráněná území, které teď zabírají víc než 1/4 rozlohy Kostariky. Dalším negativním jevem bylo pytláctví. Tomu by měl zamezit fakt, že držet divoké zvíře jako domácího mazlíčka je dnes na Kostarice nelegální. Smiřujeme se tedy se skutečností, že Aru doma mít nebudeme, abychom tento, dnes už mezinárodní, nelegální byznys nepodporovali.

Ara Project má své centrum nedaleko hlavního města San José, další pracoviště jsou přímo v oblastech, kde probíhá obnova. Pro Ara Arakanga je to poloostrov Nicoya (kde jsme se byli podívat). Ara Zelený se vyskytoval podél celého karibského pobřeží, dnes už jenom v malé části na severu, kde jich žije 300 - 400 kusů. Ara Project šíří osvětu mezi lidmi, kdy na bázi dobrovolných příspěvku financuje své aktivity - záchrana (slyšíme příběhy, kdy na hotelích jsou papoušci drženi jako atrakce pro hosty), obnova, krmení, vypouštění, monitorování. Ara Arakanga bylo možné v minulosti zahlédnout podél celého pacifického pobřeží. Dnes zůstala jen oblast kolem vyhlášeného NP Carara, který jsme navštívili včera, abychom ho viděli v jeho přirozeném prostředí. Teď vlastně zjišťujeme jak velké štěstí jsme nakonec měli. Začíná krmení a naše malá skupinka asi 10 lidí vytahuje fotoaparáty. Nosál ustupuje z prvního místa, nejvíc fotek má po dnešku Ara Arakanga. Jsme zase nadšeni! Přispíváme sumou 40$!

"U Prahy máš stanici, kde tě za prachy nechají vyfotit se s papoušky. Mají tam určitě Ary, i Žaka..." "Tak to se na to podívám a hned jim tam napíšu! Strašný." :-(

Kontrolka se při zapnutí motoru zase rozsvítila. "Ale tady moc pump asi nebude. Psali to i v tý knize." "Tak budeme muset koupit něco od místních." Nakonec to zvládneme do La Posada B&B. Problém přesouváme na zítřek. Pura Vida!

La Posada B&B je moc hezké ubytování. Trochu jsme sice bloudili, ale našli jsme. Klid a pohoda. Už se setmělo, vytahujeme čelovku a raději jdeme pěšky. Cílem je, na doporučení milé paní majitelky, místní Soda, kde si objednáváme casado s rybou a rýží s krevetami. "Co já budu jíst až se vrátíme? Ty blafy z jídelny. Fuj."

Gabča čte český bulvár. Voříšková a Krainová na Kostarice. Asi četly náš deník.

"Ty jsi červená jak rajče!" "No ty nevypadáš o nic líp!"

Pura Vida!

G&L

9. Den Park Carara, směr Playa San Miguel

Dnes se budíme brzo, chceme stihnout NP Carara, kde bychom měli vidět papoušky. Snídani si proto domlouváme na 6.45. Místo původních 7.00. Casa Lili je i ráno plná různých zvuků z lesa. Majitelka, původem z Francie, žila 17 let v Africe, odkud si přivezla krásného papouška Žaka jménem Lili. Nedaleké městečko se jmenuje Jáco - jak příznačné. Snídaně je proto víc francouzská než místní - toast s máslem a marmeládou, corn flakes a crèpes. K tomu čerstvý mangový džus a samozřejmě ovoce. Perfektní start do nového dne.

Krátký přejezd mezi Quepos a Jáco znamenal zápis dalších 84 km.

NP Carara je vyhledávaný především pozorovateli ptáků, dle informací u vstupu lze ale vidět i leguány, opice, žáby nebo hady. Priznáme se, že hlavním důvodem, proč jsme si ho vybrali my, jsou krásní barevní papoušci Ara Arakanga. Abychom zahlédli v korunách stromů barevnou Aru nepotřebujeme průvodce, takže odmítáme nabídku u vstupu. V porovnání s NP Manuel Antonio by se dalo říci, že parkoviště před vchodem je vylidněné. Procházka parkem by měla trvat asi 3 hodiny. Jelikož nám cesta do San Miguel na poloostrově Nicoya bude trvat zhruba stejně, stanovujeme si maximální čas do 11.00. Abychom tak s rezervou stihli dorazit na ubytování Cristal Azul (resp. jejich restaurace Locos Cocos na pobřeží), odkud nám důrazně doporučují příjezd do 15.00.

V parku potkáváme průvodkyni z Manuel Antonia. Dnes tam mají zavřeno. Práce nepočká. Prohodíme pár zdvořilostních vět a hledáme papoušky. Pokud obrázek z Lonely Planet nekecal, tak jsme právě viděli quetzala. Taky jeden ze symbolů Kostariky. Dřív než pořizujeme fotku, quetzal letí pryč. Na fotku se ale dostane datel, který svým zobákem v pravidelném rytmu bubnuje do kůry stromu. Kde jsou ale Ary? Občas něco zaslechneme, ale skrz džungli, která je všude kolem nás, není nic vidět. "Chtělo by to nějakou vyhlídku, tady ze zdola přece nic neuvidíme. Ary jsou v korunách stromů, tam někde." Ukazuje Gabča  do hustého porostu nahoru. Cesta parkem ale žádnou pozorovatelnu nebo vyhlídku nenabízí. "Tamhle na tom stromě!" Velká díra, pravděpodobně hnízdo, a z něj vykukuje Ara. Na chvilku, pak zalézá dovnitř. "Divný je, že už je není ani slyšet." "Asi mají dopolední klid."

Procházíme parkem a jediné zvíře, které se nám objevuje je aguti. Děláme další kolečko. Nikde nic. Další. Nic. "Takový hezký strom tohle je", ukazuje Lukáš a Gabča navazuje: "Že jo... taková krásná větev, být Ara, sedím tady a čekám." Potkáváme skupinku amerických důchodců, hlavy mají natočené někam vzhůru. Pozorují díru. "Tady jsme přece už šli, to je ten strom, kde jsme ji viděli." "Tak to jsme měli štěstí, teď ani nevykoukne." Chvilku čekáme, pak to ale vzdáváme, 11.00 se blíží. "To je příroda. Někdy máš štěstí, jindy ne." Jsme trochu zklamáni, asi jsme si to vybrali včera v Manuel Antoniu. Odcházíme, viděli jsme 1/2 Ary. "To je jako když jdeš do lesa na houby a nerostou."

Park Carara má ale kromě hlavního okruhu (spíš 3 menší okruhy, které na sebe navazují), jeden vedlejší. Přemýšlíme, že obětujeme rezervu času a zkusíme to ještě tam. Napoprvé ale vstup mijíme a zastavujeme u místní atrakce - mostu krokodýlů. Krokodýli tam opravdu byli a bylo jich hodně. Fotíme.

Rozhodnuto, podíváme se zpátky do NP Carara, dáme tomu 30 minut. Hned u vstupu je slyšet vřešťany. "There are monkeys!" promluví k nám pán z pozorující skupinky a dívá se na nás divně, když kolem jen profrčíme. Uslyšíme zvuky, které by mohly patřit Aře. Bohužel, zase hustý porost a Gabča jenom kroutí hlavou. Zase nic. Známý zvuk. Přeletěly nad námi 3 Ary! S otevřenou pusou se na sebe podíváme a rozběhneme se směrem k nim. Křik je pořád blíž a blíž. Zastavujeme u košatého stromu. Nad námi sedí pár Ar. "Támhle je třetí! A tam další dvě!" teď křičíme my a ukazujeme prstem nahoru. Zapínáme kameru, foťák, nastavujeme dalekohled. Jsou blízko, přímo nad námi. Napočítáme jich celkem 6. Už bychom měli být na cestě, ale nejde to. Stojíme pod velikým stromem a díváme se na tu krásu! Naše trpělivost byla odměněna nádherným pozorovaním. Úsměvy od ucha k uchu, radost v očích. Povedlo se.

Čas na mobilu ukazuje skoro poledne, rezerva je pryč, snad na cestě nebudou kamiony. Byly. Proto jsme i rádi, když navigace nařizuje odbočit z hlavní cesty. Po chvilce se ale silnice mění na nám dobře známou prašnou cestu plnou děr. Chvilkami letí vzduchem auto, pak také všechny věci v kufru. Motoristům známý Aquaplaning se tady mění na Šutrplaning. Necháváme po sobě dým hustého prachu. "To je pořádná rally." "Já bych teď klidně mohla na Paříž - Dakar." Krajina je hodně vyprahlá, menší porosty jsou ideální pro místní plazy. Krásného leguána vyrušíme při pojídání mršiny. Přejíždíme přes Colorado a San Francisco. Překvapí nás autobus, linka Colorado - Puntarenas. Dvakrát projedeme přes malý potok. Když je tok silnější, autobus z Colorada asi nejede.

- Máme zítra snídani?
- Teď už máme pořád snídani. Nemusíme vstávat, už nemáme žádné parky.
- Už jsme všechno viděli?
- No... ještě by měly tam být nějaké želvy. Ale teď nám zůstává jenom koupání a pláž.
- Želvičky bych ještě ráda viděla.
- Tak se můžeš taky podívat do své knihy, co se tady dá dělat.
- To mi ale musíš říct, kde přesně jsme.

Do Locos Cocos jsme dorazili s 30ti minutovým zpožděním. Playa San Miguel je dlouhá a široká, koupání v oceánu si ale dnes neužijeme, velké vlny a červená vlajka jsou tady asi na denním pořádku. Pozorujeme 2 surfaře, asi začátečníky. Fotíme se, pak taky mapku cesty z Locos Cocos do Cristal Azul. Nemít 4x4 tak se tam nedostaneme. Zajímavá bude cesta dolů z kopce.

Zastavujeme a kontrolujeme kilometry - 82'125 km, tj. dnes najeto 220 km.

Cristal Azul vypadá luxusně. Ačkoliv konstatujeme, že nejlepší léta už má pravděpodobně za sebou, neuvěřitelnou polohu na vrcholku kopce s výhledem na široký oceán mu ale upřít nelze. Vlastní bazén na samém srázu působí až kýčovitým dojmem.

Na pokoji jsou mravenci. Gabči nalezli do batohu a pokousali ji. Lukáš se je proto snaží se zápalem zahubit repelentem Predator. Nějak si ale nevšiml, že stříká přímo do zásuvky. Po chvilce jsme bez elektřiny, vedle domeček svítí. Utíráme zalepenou podlahu a zásuvku, abychom zahladili stopy a jdeme problém nahlásit. Světlo zase svítí. Po mravencích ani stopy. V dálce slyšíme vřešťany. K večeři máme rizoto s krevetami, k tomu čerstvý salát. Majiteli vysvětlujeme proč zůstáváme jenom na jednu noc. Gabča si na Canonu prohlíží fotografie z předešlých dnů. Je nadšená.

Pura Vida!

G&L

Bon Jour, jaco Lili!
O takovém jsme vždy snili
Dnes čekají nás jiní ptáci
No najít jich dá hroznou práci
Napnutí jak na Canopy lanka
Kde jsi, Ara Arakanga?
Žlutá, modrá, červená
Tak nádherně zbarvená
Blankytně modře sytá
Obloha dnes... Pura Vida!

8. Den Manuel Antonio National Park, směr Jacó

18.2., neděle

Vstáváme brzo, abychom se nemačkali ve frontách do NP Manuel Antonia. Park otvírá v 7.00, snídáme Gallo Pinto s ovocem (již víckrát zmiňovaná tradiční kostarická snídaně - rýže, fazole, vajíčko). Zatím suverénně nejlepší byla v horách u Poasu. Necháváme si v lednici na ubytování naše poklady - ananas, mango... - poučeni historkou s botami, děláme uzlík na kapesníčku a vyrážíme. Kolik zvířat dnes uvidíme?

NP Manuel Antonio je jedním z nejmenších, ale nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších národních parků Kostariky. Rozkládá se na břehu Tichého oceánu nedaleko města Quepos a vyhlášen byl v roce 1972 za účelem záchrany zdejších bělostných pláží a pestré přírody před výstavbou dalšího z mnoha turistických plážových resortů. Kromě malebných pláží jsou tu chráněny zejména mangrovové porosty a druhově nesmírně bohatý vlhký tropický prales. Veřejnosti je přístupná jen část parku a denní počet návštěvníků je omezován. Parkem vedou trasy částečně podél pláží a částečně pralesem s možností zahlédnout mnoho zdejších druhů zvířat. Nejčastěji se dají vidět roztomilé opičky kotul veverovitý, dále malpy, lenochodi, leguáni i hadi. Na zdejší pláže připlouvají každoročně klást vejce želvy kožatky. Klima je zde celoročně horké, vlhké a deštivé. (Zdroj: CK Mundo)

Dle naši zkušenosti, NP MA bude asi opravdu nejnavštěvovanějším parkem. Každopádně svou roli sehrála i skutečnost, že byla neděle, kdy do parku vyráží místní Ticos a v pondělí má park zavřeno (poplatek pro Ticos 1'600 crc - asi 60 CZK, ostatní 9'600 crc). Zaznamenali jsme i hodně pastí na turisty, bohužel:
- skupinka místních odklání dopravu na parkoviště, vybírá 3'000 crc a tvrdí, že je to jediné parkoviště u MA. Nebylo.
- ke vstupence nedostane návštěvník žádnou mapu parku, u vedlejšího stánku prodávají papírovou za 5$
- "We are not getting any map?" "No" "And you know that guys next door charge 5$ extra for a map?" Asi se kluci vzájemně podporují
- všude křik Ticos prodávajících suvenýry, chlazenou vodu, nebo nabízejících své průvodcovské služby

Park byl ze začátku opravdu přeplněn, k plážim vede jenom jedna cesta, takže skupinek s průvodci bylo hodně a dělaly se dokonce i zácpy (stejně jako v parku Monteverde, dalekohledy namířené do korun stromů). "What do you see up there?" "There is a sloth." Lenochoda nevidíme :-(

Průvodci se věnují svým posluchačům asi 2 hodiny, většina lidí pak zůstává na plážích (nádherných plážích a my poprvé máčíme nohy v Tichém Oceánu!). Parkem pak vedou ještě 2 menší okruhy, kde máme už daleko větší soukromí pro hledání a pozorování. Co jsme nakonec viděli? Neuvěřitelné věci, pardon... zvířata!! Následuje seznam :-)

Aguty, mývaly, nosály, srnky, opice (malpa kapucínská, vřešťan pláštikový, kotul rudohřbetý), leguány, ještěrky, pavouky, žáby, lenochody, kraby, motýly Morfo a další druhy

Člověk se musí opravdu hodně dívat, aby něco nepřehlédl. Lenochodi jsou vysoko v korunách stromů, nejlépe jsou samozřejmě vidět na stromech, které nejsou moc porostlé. V parku jsme trávili celý den, zavírá se v 16:00 a nejvíce času jsme určitě věnovali těmto krásným zvířatům. Objevili jsme i obrovského leguána odpočívajícího na poslední větvi stromu. Sledovali zápasení malp kapucínských i jejich vzájemnou honičku po hlavní cestě do parku. Dnes se nám ukázala nová / jiná Kostarika v plné své kráse!

Máme před sebou přesun do nedalekého Jacó. Vyzvedáváme naše dobrůtky z lednice, loučíme se s milou Kostaričankou z Plinia a zapínáme navigaci. Plný dojmů asi každý přemýšlíme co se dnes událo a třídíme si zážitky. Najednou křičíme najednou: "Ara! ARA! ARA! ARA! Divoká Ara!!!". Krása! Trochu doufáme, že to byla jenom malá ochutnávka toho, co nás čeká zítra v NP Carara :-)

Casa Lili je nádherné ubytování u lesa, trochu mimo centra Jacó. Kupujeme si výbornou zmrzlinu a na večeři mícháme výborné guacamole. Krátká koupel v bazénu. Kolem nás zvuky ptáků a opic.

PURA VIDA!

G&L

P.S.: obsáhlá fotogalerie je uložena na kartě v Canonu :-)

7. Den Valle De Orosi (kávové plantáže), směr Quepos (Manuel Antonio NP)

Na střechu zase bubnuje drobný déšť, za chvilku se ale obloha vyjasňuje a nás čeká nejdelší přejezd z Turrialby, která je blíže ke karibskému pobřeží, na pacifickou stranu. Z Poasu do Turrialby to bylo 132 km, dnes určitě trhneme rekord. Pohled na ruce a stehna prozrazuje, že na Kostarice snad opaluje i za oblačného počasí. Jednodenní rafting byl nejen krásný zážitek, ale způsobil i první opálení. Bude dnes konečně přes 30°C?

Informace v hostelu hlásí, že v sobotu jsou v Turrialbě trhy místních farmářů. Nemůžeme si nechat takovou příležitost ujít. Dnes máme v plánu přece taky piknikovat, něco dobrého nakoupíme. Stoly se už v sedm ráno ohýbají pod spostou zeleniny a ovoce, hodně z toho neumíme ani identifikovat. Konečně ale víme, co jsme jedli v La Fortuně - chayote (čajot, zvaný též sladkojam jedlý, menší tykev). Lukáše zaujaly malé červeno-zelené "papričky". Ochutnávka u jednoho z farmářů je povinnost. Možná to bude i pálivý. Ani pálivý. Nekonala se ani paprika. U stánku stojí anglicky mluvící pán a vysvětluje, že se jedná o tradiční kostarickou pochoutku ke kávě nebo samostatně s majonézou (na tom kousku byla opravdu majonéza). Místní název pejibaye, v češtině moučeň ztepilá nebo-li čonta. Roste na palmě pod korunou, plod se před konzumací nejdřív uvaří. Chutnalo to jako brambor. Batoh jsme naplnili banány, ananasem, avokádem a mangem. Mňam.

Boty z raftingu nejsou ještě suché, Lukáš si bere "žabky". Balíme všechny věci a sedáme do auta. Sopka Irazú se přece jen zdá být jako zajížďka, vulkány budeme muset objevovat při nějaké další expedici. Držíme se našeho excelu :-) Ten pro dnešek naplánoval Valle de Orosi. Údolí Orosi je farmářská oblast, která je známá především pěstováním kávy. Snad budeme mít štěstí a podíváme se na výrobu této plodiny zblízka.

První zastávka - ruiny kamenného kostela ze 16. století v Ujarrás. Lukáš vytahuje mokré boty, možná se usuší na parkovišti dřív než v autě. Konečně na nás dýchá i trochu kostarické historie. Každoročně se zde v neděli, která je nejblíže k 14. dubnu, koná mše a průvod z nedalekého Paraísa. Park kolem ruin vypadá hezky a je krásně udržován. Nezdržujeme se dlouho. Kolem údolí vede krásný okruh, silnice je opravdu silnice, akorát je to hodně do kopce a z kopce. Překvapuje nás množství cyklistů trápících se náročnými výstupy. Nad městečkem Ujarrás je Mirador - vyhlídka, parkujeme. "Ach jo, já jsem tam zapomněl boty." "Kde?" "Na tom parkovišti u kostela." "To snad nemyslíš vážně? To hezky zapíšeš do deníčku." "Je to ani ne 10 minut, to je ještě dobrý." Vracíme se pro boty. Cyklisti právě došlapali na vyhlídku.

Už jenom ty přejezdy krajinou jsou zážitek. Všude kolem lesy a džungle. Tady se objevuje, kromě zmíněné kávy, ještě jedna plodina. Že by to bylo chayote? Fotíme, nevíme. Google ukazuje před námi název Finca Cristina - farma Kristýna a u toho šálek kávy. Tam přece musíme. Zastavujeme. "To jsme asi u někoho doma." Španělsky mluvící jablko běží nejspíš pro majitele. Přichází dědeček. Mluví na nás americkou angličtinou. "I'll be right back. Just go inside, I'll make a cup of coffee for you. Just give me a minute." Za chvilku stojíme se šálkem výborné kávy v ruce a povídáme si s Erniem. Farmu koupil v roce 1977, na Kostariku se přestěhoval v roce 1980. Stěžuje si, že už to není co to bývalo. Pěstuje výhradně arabiku, která je výrazně náročnější a nákladnější než robusta (už podle jména se jedná o odolnou plodinu - robust = silný, odolný). Rozpovídá se o způsobu pražení (rozlišujeme light, medium, dark roast), dojde i na Starbucks. Chuť a vůni je prý nejlépe poznat u jemně pražené kávy - takhle upražená se i degustuje a hodnotí její kvalita. Dalo by se s nadsázkou říci, že u Dark roast jsou všechny kávy stejné. Proto Starbucks prodává takto upraženou kávu, aby pro své zákazníky zaručil stále "stejnou" chuť i vůni. Ernie se ptá odkud jsme. "I am from Slovakia, she is Czech." Ernie: "Halusky, pirohy." Lukáš na náhody nevěří. Loučíme se s Fincou Cristinou a Erniem.

Ernie nám doporučil ať se vyhneme zácpám kolem San José, cesta přes hory je sice delší ale hezčí. Pojedeme přes hory. Je skoro čas oběda, musíme se na tak dlouhou cestu nějak posilnit, čas na piknik. Zastavujeme u Mirador de Orosi - správně, vyhlídka Orosi. Park je plný místních teenagerů. Kontrolujeme mobily, žádná wifi. Co tady dělají? :-) Přišli jsi, stejně jako my, užít krásného výhledu do údolí, dát si dobré jídlo na čerstvém vzduchu a popovídat si s kamarády. Nebo se spouštět na kartonu po trávě. V parku je hodně přístřešků se sezením, kamenné grily, dětské hřiště, všude tříděné odpadkové koše... výhled k nezaplacení. Vstup zdarma.

Lukáš zapíná navigaci. Cesta do Quepos probíhá následovně:
- poprvé nás Mapy.cz zavedou na špatnou cestu
- silnice je kámen - díra - kámen a zhoršuje se to
- před námi řeka, u řeky cyklista posunky naznačuje, že auto projede, kolo ne
- "Máš žabky, musíš zjistit jak je to hluboký, v knize psali, ze po kolena je to OK."
- voda je těsně pod kolena, Gabča zapíná 4x4 a brodí řeku
- naše slepá cesta končí někde na farmě, otáčíme se opatrně zpátky, kolem kol nám běhají malá štěňata
- "Budu muset zase přes řeku?" "Ne."
- cyklista už je taky za řekou, má ale nějaký technický problém s brzdami
- tankujeme, vyjíždíme na dlouhou cestu přes hory po Interamericana
- jedeme 20 km/h, kamiony mají očividně se stoupáním potíže
- kamion odbočuje na benzinku, hurá, no konečně, sláva
- stoupáme do 3'300 m.n.m.
- klesáme k pacifickému pobřeží
- kamion má potíže i s klesáním
- byl to traktor
- horská krajina se mění v pobřežní, všude palmy
- všude palmy
- jsou to palmové plantáže po obou stranách dálnice
- Hostel Plinio, Quepos

Vystupujeme z auta. Takhle jsme si představovali Kostariku v únoru :-) Náš apartmán je asi 100 m od hlavní budovy s bazénem, chillout posezením a Tacos Barem. Oblékáme si plavky a poprvé se koupeme, sice bazén, ale otevřen do 22.00. Fotíme kobylku pro Kiki, selfie do alba. Mícháme si guacamole.

Pura Vida!

G&L

"Arabice zůstat věrní!"
Říkal nám ten starý Ernie
Co slovenské má kořeny
Ruce kávou odřeny

Naše malá expedice
Zůstává z ní míň než více
Přibyla nám zkušenost
Jak přejet řeku, když chybí most

Konečně nás slunce hřeje
Pura Vida! se dnes přeje

FOTOGALERIE: Rafting Rio Pacuare

Outdoor Camera GitUp 2