čtvrtek, 15. února
Dobré ráno, Kostariko! Asi zůstaneme dnes v posteli. Výhled na centrální Kostariku je k nezaplacení. Ještě v noci se dozvídáme nemilou zprávu. Když hledáme otevírací dobu National Park Volcano Poas, zjišťujeme, že je pro veřejnost uzavřený. Od dubna 2017. Někdo musel udělat chybu v plánování. Hlavním plánovačem byl Lukáš. A jelikož byl i plánovačem vedlejším a zároveň jediným, bere chybu na sebe. Pura Vida!
V dubnu 2017 zaznamenali v sopce nějakou aktivitu a uzavřeli park. Jelikož se od té doby nic dalšího nedělo, proběhla petice místních (zejména vlastníků ubytovacích zařízení kolem Poasu), aby park otevřeli. Petice byla přehodnocena v lednu 2018. Závěr: kvůli bezpečnosti zůstane park uzavřen. Předpoklad otevření: ne dříve než 2019. Jelikož máme zpáteční letenku na 23. února 2018, průnik obou množin žádný. Poas neuvidíme.
Oblast Poasu je vysoko v horách, teplota kolem 15 °C. Pocitově asi mínus deset. Naše pocity jsou ale ovlivněny očekáváním letošních teplotních rekordů přes třicet. Ani na pokoji není nijak teplo, malé topení by mohlo být o něco větší, ale hlavně výkonější. "Ty jdeš fakt do sprchy?" "Možná, že se jenom opláchnu." Vrstvíme oblečení. Osprchovaní.
Vznikl prostor pro alternativní plán. Tím by mohl být soused Poasu, Volcano Irazú (nadmořská výška přes 3 tis. m.n.m.), který je cestou do další destinace Turrialba. Další možností je městečko Sarchí, proslulé výrobou jednoho ze symbolů Kostariky - barevně malovaných vozíků na dvou kolečkách. Excelovská tabulka pro dnes hlásí La Paz Waterfall Gardens - 15 km vzdálený park. Jdeme na snídani. Snad budeme pak moudřejší.
Ranní menu opět tradiční kostarická rýže s fazolemi a vajíčkem nebo lívance s javorovým sirupem a banánem. Ovocná miska, káva, džus z čerstvého ovoce. Zkoušíme všechno v nabídce. Lívance jsou tak pro čtyři lidi. I vajíčka s rýži jsou malinko vydatnější, rozhodně to dnes chutná lépe než v Monteverde. Teď můžeme rozhodnout jak ten dnešní den bude vlastně vypadat. Vše si ještě projdeme s majiteli Lodge - moc milý americký manželský pár (je na nich poznat, že situace kolem sopky je netěší, fakt nám jich bylo líto). Navrhují nám rozhodně La Paz (ano, ten byl v plánu) a namísto Poasu Irazú. Balíme a startujeme do parku Waterfall Gardens nedaleko La Paz. Uvidíme jak dlouho se tam zdržíme.
Tradiční kontrola najetých kilometrů předešlého dne - 128 km. Lukáš probírá batoh. "Co zase hledáš?" "Mobil." "Teďs ho měl v ruce, když jsi fotil kilometry." "Vím..." "..., mám ho." Tahle scénka je naše oblíbená. Občas se vymění předměty. Občas prohodí i role. Na Poas vede jenom jedna cesta, a tak když směrem dolů zdravíme s úsměvem auta jedoucí směrem opačným... Aspoň v tom není Lukáš sám. Zase se kolem cest objevují chlapi v holinkách a ženy - typ jablko. Klasický kostarický pár. S dítětem nebo nákupem na rukách.
La Paz Waterfall Gardens je soukromý park o rozloze 28 ha, byl otevřen na podzim 2000 (kromě národních parků - většinou jsou to ty hlavní - je na Kostarice taky hodně se soukromými majiteli - např. Arenal Observatory Park, Arenal 1968 Park, Curi-Cancha Reserve v Monteverde). Jelikož máme nastudované cestopisy lidí, kteří tyto zahrady navštívili, očekávání jsou velká :-)
Hned se ale naplňují. Hladíme tukany. Tukan je národním symbolem Kostariky. Má výrazně barevný dlouhý zobák, samičky od samců lze rozlišit jenom podle krevních testů. Na Kostarice jich žije 6 druhů, nejkrásnější je tukan krátkozobý. Příznačnější je ale název v angličtině Rainbow-billed Toucan. Parádní zážitek je pozorovat. Dnes už asi nic dalšího nestihneme. Sopka Irazú bude muset na nás počkat (v současné době jediná sopka na Kostarice, ke které je povolen přístup. Turrialba zaznamenala aktivitu 12 února. Ano, to byly ty ranní zprávy v Hiltonu. Park kolem Turrialby je uzavřen od roku 2014).
V parku je dnes úplně jiné složení lidí než jsme byli dosposud zvyklí. Objevují se španělsky mluvící skupinky ("Ti se na jednu fotku nemůžou vejít." - typy jablka) a Francouzům začínají šlapat na paty Slováci. Lukáš se nezapře a oslovuje jednu skupinku. "My sme prileteli len včera. Sesternica tu žije už 30 rokov." "Asi by na nás měli nasadit kvóty," konstatuje Lukáš.
Studujeme popisy hadů vyskytujících se na Kostarice. Někteří ani nejsou jedovatí :-) U většiny případné kousnutí způsobuje oběti silné bolesti, otok a svědění. Nebývá smrtelné. "No vidíš. To bys zvládl."
Dalším vrcholem jsou lenochodi. Kiiiiiiikiiii byyyyy seeee uuuuurčiiiiitěěěěě lííííííbiliiiiiiiiii! Pozorujeme je jak si "lehnou" (čti pověsí) k spánku. Foto. Vedle je domeček s ochutnávkou vynikajícího sýru a nápoje z cukrové třtiny. Sýr slaný, nápoj hodně sladký. Jdeme dál parkem a něco objevujeme. Gabčiny zorničky se začínají rozšiřovat. Štěstím žeby? Žáby! Spící na velikých listech. Fotíme. Něco tomu ale chybí. Nedaleko postává jeden ze zaměstnanců parku. Lukáš to na něj zkouší:"Can't we wake them up?" Samozřejmě z legrace. "No, but there should be one awake." A začíná se prohrabovat v listech. Pod tím nic. Pod druhým taky nic. Třetí, čtvrtý, desátý... Listy už prohrabává i Gabča. Tady je! Takovou nádheru nelze popsat :-)
Celková délka cestiček kolem 4 km. Jedná část vede kolem vodopádů, zase zkoušíme stativ. Jsme moc blízko abychom se do fotky taky vešli. Najdeme lepší pozorovací místo, ale cestička je uzavřena. Nevadí, skáčeme přes plot. "Konečně nějaká džungle." "Teď by se nám hodila Venouškova mačeta." Vodopád je nám povědomý. "To není možný! Tady jsme přece včera jeli!" Kostarika je malá. Jen ty přejezdy dlouhé kvůli stavu silnic.
U východu ochutnávka kávy. Zase výborné. Zapisujeme si značku, snad na ní ještě někde natrefíme. Autobusem se svezeme na parkoviště k autu. Máme před sebou delší cestu, nic jiného nestihneme. La Paz stál ale určitě za to!
Ráno nás sice upozorňovali, že provoz kolem San José je pomalý a můžou být zácpy. Jsme ale závislí na navigaci. Před SJ doprava houstne, začínají kolony, člověk má pocit, že připojovacích pruhů je nějak víc než těch odpojovacích. V jednom z dokumentů, které jsme o Kostarice viděli bylo SJ zobrazeno jako větší vesnice. Zvítězila fikce, realita znamenala zhruba hodinové zpoždění. Za SJ je nějaká mýtnice. Co tak asi může řidič zaplatit za tyhle cesty? Tady ale poplatek je blíž k té realitě - platíme 75 crc a jedeme dál (asi 3 Kč!!!).
Začíná se nám trošku bořit představa o teplé Kostarice. Vjíždíme zase do mlhy, první kapky spouští stěrače. Tady to už Lukáš na deštný prales neukecá.
"Tos mi měl říct, že si mám vzít víc mikin a bundu. Mám plný batoh tílek a šatiček."
"Tak ten druhý týden si budeš moct vzít jedno na dopoledne a další odpoledne."
"To jedině. Teď jsem už týden v jedny mikině."
"Kdybych Ti řekl, ať si vezmeš víc teplých věcí, nesbalili bychom se tak hezky. Teď máme místo i na dárečky."
Turrialba je malé městečko v údolí. Přijíždíme už skoro za tmy. Hostel je moc hezký. Chceme někam na jídlo, ale Kostaričané nejspíš večeří před šestou, pak se sodas zavírají. Jdeme tedy do obchodu, aspoň využijeme hezkou kuchyň v ubytování :-) Zítra nás čekají rafty!! Gabča si odpočine od řízení, podle plánu zůstáváme v Turrialbě.
Poas zavřel svoje brány
Narušil tím naše plány
No udělaj nám velkou radost
Tukani a jejich hravost
Kolony se nejen platí
Kolem měst nám cestu hatí
Mlha je jak bílá křída
Jedeme dál, Pura Vida!
Pura Vida!
G&L
Žádné komentáře:
Okomentovat